Je středa 27. 05 2009…. Právě sedím u počítače v práci a věnuji se každodenní rutině, kdyžto najednou mi zvoní telefon… Po chvilce hledání ho konečně zvednu a na druhé straně drátu se mě ihned podivným hlasem ptá náš manager Jirka, zda mám po ruce židli. Když jsem mu sdělil, že na své židli sedím, ujistil mě, abych se z ní nezvedal a zůstal dál sedět. Pak jsem se dozvěděl tu úžasnou novinu a to, že hrajeme přesně za týden jako support kapela pro Marilyna Mansona.

Nechtělo se mi tomu ani věřit, ale po chvilce mě přesvědčil, že nejde o žádný brutální fórek mířený na mou osobu. Jen co jsem zakončil svou pracovní směnu, sedl jsem do auta a uháněl vysokou rychlostí za naším kytaristou. Po cestě jsem křičel jako o život a do očí se mi vkrádaly první kapky štěstí. Konečně jsem k němu dorazil a mohl jsem se podělit o radost. Na uklidněnou jsme si nalili dva pohárky absinthu a dali se do debaty. Za nedlouho přijel i Jiří, náš manager. Vysvětlil nám, jak se nám vůbec dostalo takové cti. Už kdysi jsme slyšeli spekulace o tom, že by bylo možné vystupovat před Mansonem v Brně, ale pak se delší dobu nic nedělo. Tak jsme to radši dál nerozebírali, abychom pak nebyli zklamaní. Ale prý před několika dny nás uháněla agentura, co zajišťovala tento koncert, abychom jim co nejdřív poslali naše album. Tak jsme také učinili. A díky schopnosti a dobrého srdce našeho kamaráda spolu managera Martina, přišla Jirkovi sms: „Předkapela- schváleno.“ ...

Kolovaly i spekulace o tom, že si nás prý Marilyn Manson vybral osobně. Jedno bylo jisté…. Osobně si nás alespoň vybral management jeho kapely. No byli jsme štěstím bez sebe. Ještě chvilku mi trvalo, než mi došlo, že se mi splnil sen. V útlém mládí, asi ve třinácti, jsem Marilyna začal milovat. Díky němu jsem se také naučil zpívat. Vždycky jsem si zapojil mikrofon do věže a pustil si jeho koncert. Do toho jsem zpíval s ním a představoval si ty davy pode mnou a taky to, jak mám svou vlastní kapelu a že jsem taky taková rockstar jako on…. Tohle jsem si představoval jen v mých nejúchylnějších představách. Najednou jsem mu měl předskokana. Nemohl jsem se dočkat a další dny mě prováděly jen myšlenky týkající se vystoupení….

Zbytek týdne a i ten nadcházející jsme se pilně věnovali přípravám na koncert. Sestavili jsme playlist a ten pořád měřili a přehrávali dokola. Čím blíž se blížila středa, tím jsem byl nervóznější. Dostali jsme pokyn, že na místě máme být v 16:00 hodin a na hraní budeme mít čtyřicet minut. Ovšem během pár dní nastala změna a to, že tam máme být už v 15:00 a nahraní budeme mít jen třicet minut. Takže jsme museli trochu poupravit playlist. Nadšení z nás ale neopadlo. Cítili jsme, že kromě naplnění snu je tu i možnost dostat naší bandě trochu více popularity a hlavně získat novou zkušenost.

Středa 03. 06. 2009 půl sedmé ráno… Zvoní mi budík. Vstávám z postele a hned mě zasáhne ten skvělý pocit rovnou do srdce. Balím si věci a popíjím ranní kávu. Po té jsem se vypravil se svou přítelkyní Adélkou na domluvenou schůzku s kapelou před zkušebnu. Naložili jsme aparát do osobních aut a vyrazili jsme do Prahy společně s Jirkou. V Praze na nás čekal zvukař se Support Lesbiens Aleš, Martin a Ecson Waldes, který nám dělal zvuk na nové desce. Zvukaře jsme si museli vzít sami, poněvadž tam neměl být žádný k dispozici, až na Jirkou domluveného pódiového zvukaře. Společně jsme naložili aparaturu a vyrazili do Brna.

Měl jsem připravený pro Marilyna dárek v podobě placatky Absinthu, ale bohužel jsem ho po cestě nervozitou vypil. Konečně jsme dorazili k Velodromu. Hned u vchodu jsme se dozvěděli, že máme ještě hodinu čas a to už bylo přímo 15:00 hodin přátelé. Šli jsme tedy na oběd do nedalekého hotelu. Přibližně za hodinu jsme se s plnými pupky potloukali opět kolem Velodromu. Po chvilce strpení jsme obdrželi přístupové visačky a mohli jsme vstoupit na parket. Do očí mě hned uhodil pohled na obrovskou černou stage. V tu chvíli mě mírně zamrazilo na krčku. Totální mráz mnou proběhl, když jsem přišel blíže a měl možnost pozorovat členy kapely Marilyn Manson při zvukové zkoušce. Okamžitě jsem vytáhl fotoaparát a začal vyrábět ujetou sérii fotek. Mezi tím jsme se dozvěděli další změnu od režie a to, že máme hrát tři čtvrtě hodiny. To znamenalo další změny v playlistu. Měli jsme zvučit od šesti a začít hrát v devatenáct hodin a patnáct minut s tím, že přesně v osm hodin ukončíme show a po osmé hodině nezbude po nás ani noha a ani aparát. „To je paráda, že máme tolik času na zvukovku,“ říkali jsme si, to jsme ještě nevěděli, co se bude ještě dít. Tak se tam nějak potloukám a najednou do areálu vstoupil vysoký chlapík s kšiltovkou, s dvěma děvčaty a obrovskou černou gorilou. Na chvilku jsem strnul a pak jsem ho začal pronásledovat. Když jsem se přiblížil skoro na dotyk, zkusil jsem na něj promluvit. Negativní…. Ani nezareagoval a mířil si to nekompromisně na pódium. Po té spustili zvukovou zkoušku se zpěvem. Myslím, že hráli „Four Rusted Horses“ z nového alba. Stál jsem z pusou dokořán snad až do chvíle, kdy opustil pódium. Druhý pokus o pokec dopadl opět nijak. Spíše jsem pokecal s jeho osobním bodyguardem. Pak jsem po něm poslal naše cédéčka, aby je doručil Marilynovi. Tak učinil. Nic méně mi připadalo, že už je dost hodin. Při pohledu na telefon jsem si dal za pravdu. Bylo už asi půl sedmé. Vydal jsem se na pódium a tam lehce pokecal s bubeníkem a klávesákem. Dokonce mi i věnovali podpisy. Za nedlouho jsme nastěhovali bedny na stage a začali s laděním. Než jsme se stačili otočit, tak nám někdo zahlásil posledních osm minut do konce zvukové zkoušky. Najednou nastal zmatek, protože zvukař nestihl kromě bicích téměř nic ozvučit. Chaos byl ještě podpořen slovy pořadatele. Řekl nám, že nakonec budeme hrát jen třicet pět minut. A vysvětlil mi, co vše smím a co ne. Například, že nesmím na stupínek a s ničím na pódiu hnout. Kdyby mě tam rovnou svázal kusem drátu, udělal by líp. Samozřejmě jsme byli nuceni předělat playlist. Ale už to bylo naposledy. Poslední pokyn zněl: „ V sedm pět tady u stage.“

Převlíkli jsme se a pomalu se ploužili na smluvené místo. Pak už si nějak nevzpomínám na podrobnosti… Najednou jsem se ocitl před kotlem jásajícího Velodromu. S kapelkou jsme se s tím moc nemazlili a hned rozjeli pořádnou pařbu. To se publiku zřejmě líbilo a tak nás odměňovali obrovským potleskem po každé skladbě. Byl jsem z toho moc dojatý. Snažil jsem se to i publiku sdělit. I když jsem byl v dost velkém stresu, dalo by se říct, že jsem si to parádně užil. Kluci hráli přesně a pěkně jim to znělo. Zvukař Aleš mezi tím stačil vše zvukově vychytat na výbornou a tak dopřál publiku výborného zvuku. Uběhlo to jako voda a museli jsme skončit. Myslím, že to byl opravdu podařený koncert, až na to že jsem se nějak nemohl uvolnit. Na závěr jsme si ještě dopřáli trochu rockového bordelu a já se hned v zadu pozvracel z nervů, ale příjemně tím ze mě vše opadlo a já se mohl těšit na vystoupení pána, kvůli kterému tu byli všichni.

Nastala volná zábava. S bandou jsme si říkali připomínky a dělili se o pocity. Uběhla hodina a Manson pořád nikde. Samozřejmě, že si pánové dopřáli pěkného zpoždění a tak začali hrát až po deváté. Z ničeho nic se spustila opona s valícím se kouřem a blikajícími světli. Do toho hrálo industriální pochmurné intro. Naběhl jsem do kotle a po spadnutí opony jsem zřel pána temnot v kabátu a třícípým kloboukem. Hned jsem si povšiml, že navrácený basák Twiggy se ujal kytary. Show byla dle mého názoru pojatá trochu podivně, ale odpařil jsem si to a odzpíval až do předčasného konce show glamrockové legendy. Pocity z jeho koncertu byly smíšené, však nejsem zde od toho, abych hodnotil jiné celky.

No a pak to celé odcházelo a loučilo se to. Nasedli jsme do dávky a jeli pro auta zpět do Prahy. Po cestě jsme pospávali a jedli. Já se připravoval na řízení do Chomutova. Fakt se mi nechtělo, ještě při představě, že musím druhý den do práce. Po příjezdu do Prahy jsme přeházeli aparát do aut a vyrazili do Chomutova. Tam jsme odstěhovali bedny do zkušebny a rozloučili se. Kolem čtvrté ráno jsem ulehal do postele s pocitem smíšeným, bylo toho na mě moc, abych si něco konkrétního uvědomil, ale jedno v hlavě jsem měl jasné a to, že jsem si splnil jeden skvělej životní sen. Pak jsem usnul…

David Weingartner alias Ave „wagina“ Hate